Jak na nás pani v dětské ordinaci řvala (a její pán se jen tence usmíval)
(poznámka – není tu gramatická chybka, to slovo – nikoliv paní- je tu správně. Prostě taková ‚pani‘).
O jednom adventním čtvrtku přišla do naší dětské ordinace rodina s malou batolecí holčičkou. Podobně jako většina malých pacientů toho dne měla středně vysokou teplotu a trochu rýmu. Při vyšetření dutiny ústní jsem v klidném terénu pozoroval mírné zarudnutí oblouků patrových a zadní stěny nosohltanu. Krční mandle byly klidné, nezvětšeny. Obraz standardní virózy byl zcela jasný. Cosi, co dětský doktor pěstuje celé roky a říká se tomu intuice, mi napovědělo, že bude dobré, když malou pacientku vyšetřím s krátkým odstupem znovu. Každá i jednoduchá nemoc se může vyvinout nejen ke zlepšení, ale může se i prohloubit. Proto jsem rodiče pozval na kontrolní návštěvu ještě týž den. Ve čtvrtek byla kurativní ordinace dopoledne i odpoledne. Rodiče souhlasili. Jaké bylo ale moje překvapení, když se po 15. hodině v telefonu ozvala matka holčičky a přímo bojově zvolala: „Ne my k vám, ale vy K NÁM teď pojedete!!!“. Zeptal jsem se, co naléhavého se děje. Odpověděla, že malé stoupla teplota nad 39 stupňů. Konejšivě (pediatři často konejší) jsem jí vysvětlil, že čekárna je plná dětí s hodně podobnými obtížemi a že bych se k nim na starý Žižkov dostal až tak kolem půl šesté večer. Navrhl jsem, nemají –li vlastní dopravu, že může požádat Rychlou záchrannou službu, aby ji dovezla na ambulanci vinohradské dětské kliniky. Do naší ordinace by je erzeta nedovezla. Určitě by na základně poznamenali, že nejsou taxík. Paní vzrušeně a velmi striktně tuto možnost odmítala, i když jsem jí vysvětlil, že bez jejího souhlasu by to neudělali. Že holčičku ambulantně vyšetří, jak jsem zamýšlel dopoledne i já. Nechtěla. Tak jsem jí nabídl, že na záchranku zavolám já. Nakonec souhlasila. Na záchrance mi dispečerka, řekla, že není obvyklé, aby návštěvu u pacientky doma moderoval dětský lékař z ordinace, vzala si telefonní číslo s tím, že se s rodinou spojí sama. Nevím, co si říkali, za tři čtvrtě hodiny byla ale celá rodina opět u nás v ordinaci. Na nic z jejich telefonátu jsem se neptal, a vyšetřoval malou. Během několika hodin se oproti celkem mírnému nálezu v ústech rozvinula typická angína s velkými, prosáklými krčními mandlemi.
To je obvyklý jev, že po prodromech nemoci může (ale nemusí) následovat v řádu hodin rozvoj výraznějšího stavu. A my se pak na platformě jistého doktora Googlea, tedy na internetu, opakovaně dočteme, který že debil doktor nepoznal hned jasnou nemoc (zápal plic, angínu atd.), která je, sakra, úplně evidentní. Na rozdíl od auta nebo mixéru bývá ovšem dynamika tělesné poruchy jiná. Živý organismus je prostě živý.
Sdělil jsem tedy rodičům, že se rozvinula angína, že dáme Open v sirupu. A teď to začalo. Nanovo, ještě vzrušeněji. A stereo. Fakt je, že pán nevřískal. Vyzval mne, abych mu celou situaci dal do písemné zprávy, pro kterou si v pátek ráno přijde. Ani jsem neříkal, že mu žádnou zprávu psát nemusím, že není orgán státní správy ani předseda okresní lékařské komory. Naopak jsem doufal, že když si v klidu zprávu přečte, uvědomí si, že jsem postupoval pečlivě a správně. Dopadlo to pochopitelně obráceně. Zprávu si v pátek ráno vyzvedl, za pár dní zavolal, že chce přijít a že budeme pokračovat. Přišel, zasedl, dal hlavu na stranu, podepřel si ji rukou a sdělil mi, že mne jeho právník vyzývá, abych do té zprávy doplnil, že měla holčička teplotu. Odtušil jsem, že do mého psaní nebude nikdo jiný zasahovat a nebude mne nijak manipulovat. Začal se usmívat, tak nějak zvláštně, tence, sevřenými rty. A že se uvidím. Odešel, já se podíval na kolonku povolání rodičů ve zdravotnické dokumentaci. Matka zdravotní sestra, otec inspektor dealerů zahraničních automobilů. Jéje, tedy pán, který má vrozené i doškolené předpoklady dusit a deptat druhé. Byl fakt „dobrej“. Možná převážně neverbálně než slovně mne opakovaným atakováním docela načal. Začal jsem na situaci opakovaně myslet, probíral jsem znovu a znovu, jestli jsem nějak nepochybil. Svěřil jsem se kamarádovi psychologovi, který mi v různých stresech dokázal moudře pomoci krátkou slovní pomocí. Vyslechl mne a řekl: „Já bych ho žaloval!“ Tentokrát jsme se nepotkali… Začal jsem se budit kolem čtvrté ráno, promítal si celý film té bláznivé kauzy. Rozum říkal, vždyť je to nesmyslné, zachoval jsem se pečlivě.
Emoce jsou ale divný krám a pocity viny naskakují z nevědomí od dětství snadno. Třeba, když se maminka smutně podívá, že nepijete celý hrnek mléka, to bolí víc než třepnutí po zadečku. Ale pijte to s chutí, když je tam ten hnusnej škraloup na hladině.
Běželo to přes týden, cítil jsem se už unavený a ponížený. Najednou mne napadlo zavolat na Českou lékařskou komoru. Na právní oddělení. Vlídná paní právnička mne pozorně vyslechla, zamyslela se a řekla. „ Ale vy jste pane doktore udělal všechno správně. Víc než na dvě stě procent.“ Dostal jsem rozhřešení. Těžká emoce se rozpustila. Jako bych už nikdy žádné teplé mléko se škraloupem pít nemusel.
Pán s tenkým úsměvem přišel s malou pacientkou desátý den léčení angíny na kontrolu. Klinický stav plně upraven, zapsal jsem do dokumentace. A vyplnil jsem žádanku do biochemické laboratoře. Pro jistotu a pro všechny případy. Nechal jsem vyšetřit krev jak mladý doktor na infekční klinice. Více než malé množství markerů. Následně jsme se setkali v ordinaci nad výsledky vyšetření. Vše bylo v pořádku, pán spokojeně pokýval hlavou. Jako když osedlaný kůň ho konečně začal poslouchat. Jako když samostatný prodejců auťáků srazí před kontrolorem paty a bude napříště respektovat pro příště, že „takhle tedy už ne!“
Nejsem zkroceným koníkem, ani majitelem autosalónu. Doma mne vedli ke slušnosti, skromnosti a přiměřené hrdosti (až na to mléko se škraloupem v dětství, tedy). A tak jsem svobodně pánovi doporučil, že nejlépe bude, když si najdou flexibilnějšího lékaře. Bude sice u ročního děcka už třetí, ale nebude tam viset celá ta zvláštní příhoda. Terapeutický vztah má být hlavně o vzájemné důvěře. Nečekal jsem, že můj názor vzbudí nadšení. Ale nečekal jsem, já hloupý, že hlavní smršť teprve přijde. Byl jsem mrazivě vyzván k vydání kompletní zdravotní dokumentace holčičky. To bohužel nejde, oponoval jsem. Zákon to zakazuje. Musel jsem vyhledat příslušnou zákonnou normu, podtrhat příslušné pasáže a dát to otci. Ochotně jsem pak nabídl, že dokumentaci okopíruji a po předložení paragonu mi kopie otec zaplatí. Bylo to 26 Kč. A kde je ta hlavní smršť?
Hurikán začal o dvě hodiny později. Do ordinace vlétla matka pacientky, řvala a ječela a urážela. Se sestřičkou Zuzankou, která v životě na nikoho nezvýšila hlas, jsme na sebe jen koukli. Tohle je tedy zdravotnice! Chudák pan inspektor, teda manžel. Ale vlastně co, už chápu, proč měla holčička troje antibiotika a horečky. Ale vysvětlovat se to každému nedá. A nebude. Za odlétající řvoucí pani jsem tiše zavřel dveře. „Tak a jdem léčit, Zuzko“, řekl jsem s úlevou. A v duchu jsem pro sebe dodal: Ty škraloupy jsou fakt hnusný. Ale já je nemusím. Nemusím!
P.S. Tohle byla nejdrsnější historka z naší ordinaci. Zůstane už nepřekonaná. Sestřička Zuzanka se na nás dívá z nebe, já balím a jdu se věnovat plně homeopatii. Těším se na to. Osm lidí z deseti homeopatických pacientů mi v poslední době přálo, ať najdu pěknou ordinaci. To je krásný svět!
Vám všem, se kterými jsme se mnohokrát setkávali v naší dětské ordinaci přeji všechno dobré. A buďte vlídní na mou mladou nástupkyni. Je fakt dobrá. Tuším, že škraloupy taky nemusí.
Nashledanou
MUDr. Tomáš Karhan
V Praze dne 20. června 2014