Ohlédnutí za mou dětskou ordinací
O potopě
Někdy v roce 1994 jsem přišel v pondělí ráno do ordinace, odemknu a- a přede mnou jezero. Celá čekárna pod vodou, plavaly dětské židličky, žlutá kačenka, modrý slon. Jen plyšový medvěd se celý zmáčený pohyboval u dna. Velkým štěstím bylo, že podlaha ordinace a vstupní chodbičky byla (možná předvídavě) výše než podlaha čekárny. Volal jsem na údržbu polikliniky, že máme havárii. Ujistili mne, že přijdou. Hoši zkušeně počkali, voda má přeci tu vlastnost, že umí: a) odtékat, b) odpařovat se, c) a třeba si s tím doktor poradí sám. Správně bylo a) a c). Chudák paní Bucková, co měla pod námi zdravotnický sklad, takovou sprchu nezažila.
Vyhrnul jsem si rukávy a nohavice, sundal boty a ponožky, vzal lopatku a kbelík a nabíral a nabíral. Při desátém plném kýblu přišel první rodič pacienta. Zcela soustředěn na svůj úkol mne z předsíňky vyzval, abych mu dal razítko na nějakou přihlášku. Přišlo mi to velmi málo empatické. Na chvilku jsem zalapal po dechu a pak jsem ho pozval, ať jde dál a posadí se. Nešel, možná spěchal.. Fláknul dveřmi a byl pryč. Asi spěchal hodně. Po čtyřicátém kýblu volala referentka z Obvodního úřadu. A jestli jsem ten pan doktor, co jim(!) tam působí škody. Opáčil jsem, že jsem ten doktor, co odstraňuje následky havárie vody, kterou nezpůsobil a nemohl ovlivnit a přívod vody do nádržky WC, že jsem jako první krok uzavřel. Kde jsou údržbáři a proč tak dlouho nejdou, soudružka, totiž paní referentka nevěděla a neřešila. Kbelíků bylo celkem devadesátšest, stovku jsem nedal. Deset minut po posledním vědru dorazili dva statní údržbáři. Zkušení profíci. Já jsem dostal slušnou rýmu a do čekárny z pojistky nové linoleum. Cítil jsem, že nová doba přináší nové činy, ale národ, národ nikdo nevyměnil.
Jak mi před očima ukradli z ordinace zbrusu nové kolo
Rok 1998, sychravý podzim, manželství s alkoholičkou čtvrtého stupně v troskách, absurdní boj s jihomoravskou tchýní o mou malou dcerku právě začínal. Rozjezdím to na kole, řekl jsem si s trochu zdravého cynismu a zakoupil bicykl. Ujel jsem na něm v čekárně ordinace zkusmo asi 1 metr a uložil ho do kumbálu.
Asi za týden jsem v neděli odpoledne měl sraz s jedním známým novinářem, že budeme ladit článek o mé milované homeopatii do jeho deníku. Potkali jsme se asi 15 metrů od ordinace, vystoupil z auta, jdeme k ordinaci. Jé hele, v natvrdo uzavřených dveřích ke kumbálu (byla to původně izolační místnost) bylo odstraněné sklo, úplně čistě. Kolo!- napadlo mne ve vteřině. Je tam!- zahlédl jsem ho odeskleným otvorem. Odemknu, ještě jsem ze zvyku odblokoval poplašné zařízení, mířím do kumbálu- a kolo se vznáší půl metru nad zemí, už je venku a menší čiperný opálený chlapík klidně nasedá, řadí a odjíždí. Vyběhnu ven, žurnalista tam stojí a se zájmem sleduje děj. Beze slova, bez pohnutí. Kdyby mne aspoň o půl minuty dříve varoval, zrychlil bych. Ne, měl to jako kino. Pak mi něco říkal, že měl chuť skočit do auta a že by ho srazil. Dostali by Tě na rasismus, utěšoval jsem ho. Viď, že jo.
Z pocitu povinnosti, aby statistika vloupání v hlavním městě Praze neztrácela na přesnosti, jsem všechno oznámil policii. Přijeli brzy, omrkli to, konstatovali, že čtyři zimní pneumatiky byly připraveny k odvozu stejně jako kontejnery s použitými jehlami (původně určené k bezpečné likvidaci). Takže jsem alespoň zmenšil možné škody. Víš, jakej bude ten kluk v hospodě dneska hrdina?! Řekl novinář a pak už jsme dávali dohromady ten jeho článek. Třeba bych si na tom kole rozbil zobák, napadla mne pak mírná útěcha.
Večer před spaním jsem si začal skládat mozaiku z momentů, které loupeži předcházely a původně zůstaly opomenuty.
Týden před příhodou našla sestra před kumbálem dvě usmolené tašky s nějakými hadry. Hodila je do svého kumbálu a zamkla. Následující den příšel starší člověk a hútorící češtinou se dožadoval svých tašek. Že si je tam odložil a že jsme mu je určitě sebrali. Jen hledal záchod. Sestřička mu věci vydala, muž odešel.
Za další dva dny jsme v čekárně ordinace hráli večer stolní tenis. Byla to úžasná relaxace po každodenní šichtě. Tak kolem půl osmé vrzly venkovní dveře, ale nikdo nešel dovnitř. Vyšel jsem do vstupní chodbičky, u vchodu stál menší čiperný snědý chlapík. Kšiltovku vraženou do čela, hlavu otáčel co nejvíc na stranu. Jako zkušený basman, aby byl co nejméně identifikovatelný, napadlo mne. A že se jen spletl. Poučení, aby nechodil na dětské a už vůbec ne večer, se trochu ušklíbl a odešel.
Za dva dny odpoledne, v pátek, jsem v předsíňce ucítil pach cigarety. Že by ta nefunkční klimoška, řekl jsem si, zamkl ordinaci a odešel. A dál už to znáte, pokračování bylo v neděli. Hoch tam musel strávit dost času. Svým způsobem si to odpracoval. Kumbál neměl klíč, cyklistův starší kolega tam původně možná hledal ten záchod a našel kolo a další poklady. A zabezpečovací zařízení do kumbálu nesahalo.
Týden poté vyšel článek o homeopatii, byl takovej trochu nemastnej, neslanej. S aktéry té situace jsem se pak už nikdy nepotkal. Pingpong jsme v čekárně s kamarádem po večerech hráli dál. No a cyklistiku nepěstuju. Třeba abych si nerozbil ten zobák.